České zvonařství
Takový kostelní zvon je záležitost velmi drahá. Hodnota některých se dokonce nedá vyjádřit.
Například náš nejstarší dochovaný zvon byl ulit již v r. 1305. Jmenuje se Brániš a visí v Havlíčkově Brodě. Považte-byl sto let starý už v dobách, kdy v pražském Betlémské kapli kázal mistr Jan Hus.
Mnohé zvony se však nedožily tak požehnaného věku. Bývaly odlévány ze zvonoviny , a ta má bohužel stejné téměř stejné složení jako kov, ze kterého se odlévala děla. Proto bývaly zvony za válečných časů velmi často snášeny z věží a přelévány v děla-zatímco měly hlásat mír a klid pro města a vesnice…
Zvony mají jednu zvláštnost: nesetkáme se s nimi přímo, nemůžeme si na ně sáhnout a uvidět je, neboť jsou zavěšeny vysoko nad střechami domů. Pouze jejich hlasy k nám doléhají a hovoří k nám. Hlahol zvonů, to je vznešená hudba, která patří ke krajinám našeho domova.
Zvonařské řemeslo se
v Čechách dědívalo z generace na generaci. Existovala řada rodů, v nichž
se tajemství odlévání a vypočítávání tvarů zvonů střežilo jako oko v hlavě.
Slavnými tvůrci byli například pražští mistři Jeroným a Jiří. Mezi proslulé
zvonaře patřil i Tomáš Jaroš, který v roce 1548 odlil největší zvon u
nás-je jím Zikmund ve zvonici chrámu sv.Víta v Praze. Ve svém největším
průměru měří
Největší proslulosti dosáhl početný rod brukví, který byl díky své řemeslné zručnosti dokonce povýšen do šlechtického stavu s přídomkem z Cymperka.
Z tohoto slavného
rodu pocházela i první slavná zvonařka-šlechtična Alžběta z Volfenburku,
vdova po panu Brukví z Cymperka, který umřel na mor v Praze roku 1599.
Byla to nesmírně pracovitá a silná žena. Zvonařství je totiž řemeslo, které
kromě nadání hudebního a výtvarného a kromě znalostí slévačství vyžaduje i
mimořádnou tělesnou zdatnost. Historie českého zvonařství však nezná jenom
tento jediný příklad, kdy manželka pokračovala po smrti zvonaře v jeho náročné
práci…
BIMBAMBIMBAMBIMBAMBIMBAMBIMBAM